ČASOVACÍ ZAPALOVAČ DĚLOSTŘELECKÉHO GRANÁTU

CARSKÉ RUSKO KOLEM ROKU 1914, MATERIÁL HLINÍK A MOSAZ, VÝŠKA 8,5 CM

Jak se tedy v Loketské sbírce ocitnul náš dělostřelecký zapalovač? Musíme se vrátit do roku 1914. Rakousko již týden válčí proti Srbsku, a protože je mu to málo, tak 6. srpna 1914 vyhlašuje válku srbskému spojenci, tehdy ještě carskému Rusku. To vše s přesvědčením rychlého a snadného vítězství, jak se v počátcích této první světové války v Habsburské monarchii věřilo a jak tehdy oslavné letáky na návsích hlásaly „umlátíme je čepicemi a do švestek jsme doma“. Jenomže to by ty švestky asi hodně přezrály. Rakouská generalita se hodně přepočítala. Jako by lidské dějiny nebyly plné důkazů toho, jak často prohrává ten, kdo je pro svou velikost a sílu přesvědčen o své neporazitelnosti, a nakonec končí potupně přemožen podceňovaným protivníkem. Jak silně nám to připomíná dnešní dobu, jen role se nám tak trochu obrátily. Rakousko se rozhodlo, podpořeno úspěšným německým postupem ve východním Prusku, otevřít v oblasti Haliče (Galizien) grandiózní, takřka 300 kilometrů širokou, východní frontu. Tato oblast spadala pod Haličsko-vladiměřské království, jež bylo, coby korunní země, od roku 1772 jakožto následek prvního dělení Polska součástí Rakousko-Uherska. Přibližně uprostřed tohoto území se dnes nachází polsko-ukrajinská státní hranice a v místech urputných bojů první světové války dnes probíhá exodus ukrajinského civilního obyvatelstva prchajícího před nesmyslným válečným běsněním Ruska směrem na západ. Inu, scéna zůstává, jen čas a kulisy se mění. Ale zpět do historie. Zpočátku se pro armádu podunajské monarchie vše vyvíjí dobře, v bitvě u Krašniku a Komarowa Rakušané slaví úspěchy a přinutí Rusy k ústupu. Jenomže na jižním úseku fronty už to taková sláva není. Habsburské pluky, jež jsou v přesile pod velením generála Hötzendorfa, skočí na lep zkušenému generálu Ivanovovi, jenž je vláká do částečného obklíčení. Navíc se Rusům podaří zkonsolidovat své ustupující jednotky ze severního úseku fronty, které útokem do rakouského týlu podpoří hlav¬ní směr protiútoku. Následná katastrofa je neodvratná, Rakušané ztrácejí půl milionu mužů oproti dvou stům padesáti tisícům Rusů. Postupující Rusové se následně posunou až k úpatí Karpat. Sen o bleskovém postupu na východ se mění v noční můru, z níž rozpad monarchie bude již jen nepříjemným probuzením. A zřejmě někde ve víru těchto událostí přišel ke slovu i náš exponát měsíce. Časovací zapalovač je součástí dělostřeleckého granátu či letecké bomby a má za úkol iniciovat zapálení hlavní trhavé nálože uvnitř granátu. Je pomocí závitu našroubován na hrotu granátu a spouští se buďto nárazem nebo, a to je jeho hlavní smysl, ještě před dopadem, z důvodu většího zraňujícího či devastujícího efektu. Příčinou toho, proč se zapalovač často i po explozi granátu zachová relativně nepoškozený, je ten, že neobsahuje trhavou náplň, která těleso granátu rozmetá na střepiny, ale zapalovač mnohdy pouze odmrští. Nezřídka ho pak lze v místě proběhlých bojů nalézt. Náš zapalovač se tak stal zřejmě válečným suvenýrem rakouského vojáka, který měl to štěstí a kdesi v Haliči na konci léta roku 1914 přežil ruskou ofenzívu a snad se ve zdraví vrátil domů, aby se jeho nález stal sbírkovým předmětem vracejícím nás po více jak sto letech na místa minulých i současných bojů. Jak to celé dopadlo, víme. Zaniklo císařské Německo, stejně tak Osmanská říše, carské Rusko srazila na kolena neblahá bolševická revoluce a Rakousko-Uhersko rozdrobila vlastní nemohoucnost a emancipační snahy menších národnostních celků. Mimo jiné část Haliče s převažující polsky hovořící komunitou se stala součástí nově vzniklého Polska, zatímco ve východní části Haliče s okolím Lvova byla ustanovena takzvaná Západoukrajinská republika, jež se 22. ledna 1919 sloučila s mezinárodně uznanou Ukrajinskou lidovou republikou vzniklou 23. června 1917 díky intenzivnímu národnostnímu hnutí za sebeurčení. Nic z toho sousedovi, velkému ruskému medvědovi, evidentně nebylo po chuti a následný druhý světový válečný konflikt a studená válka to jen potvrdily. Ale to je už zcela jiná kapitola na pozadí našeho časového zapalovače, který se vlastně stal malou spojnicí událostí minulých a současných, zeměpisným vodítkem a zároveň ukázkou, jak se z původně zcela pragmatického předmětu s postupujícím časem stává nositel historických informací a svého druhu kulturních hodnot. Kéž by tomu tak bylo vždy a hlavně všude, třeba i v Národním muzeu Andreje Šeptyckého ve Lvově, jehož zaměstnanci se již od začátku války snaží ukrýt středověké, ale i mladší předměty mimořádné hodnoty dokumentující jak ukrajinskou, tak ruskou kulturu a ochránit je tak před poškozením či zničením, jak se tomu již stalo v případě muzea v Ivankivu, které bylo zcela zničeno nesmyslným ruským bombardováním. Inu, zcela v duchu rčení „když zbraně řinčejí, múzy mlčejí“.

• J. Hejda, správce depozitáře.

Publikováno: 10. 01. 2023

Zpět na výpis článků