Keramické formy na pečení

Miminko, ryba, štola (?), jemná světlá keramika, barevné glazury, 18 -19. st., délka 40 - 50 cm

Se závěrem roku jsme v posledních třech letech na tomto místě prezentovali betlémářskou tvorbu, jež je jistým nositelem duchovních hodnot lidovou tvořivostí přetransformovaných do svébytné krajově specifické podoby. Pro letošek ovšem ponecháme stranou zhmotnělé lidové kulturní dědictví, a protože ne jen z ducha je člověk živ, ale hlavně z pokrmu vezdejšího, tak nepatrně zaostříme na pečivo charakteristické pro závěr roku. I to, ač je primárně pokrmem, může v našem případě být rovněž nositelem velmi starých lidových tradic. Patrně jedním z nejmarkantnějších atributů vánočně prostřených tabulí je pečivo do dnešní doby vyprofilované do podoby vánočky. Jedná se o druh sladkého bílého pečiva z kynutého těsta, které je v současnosti široce rozšířené v celé střední Evropě. V německy hovořících zemích jeho roli přebírá takzvaná štola. S jeho prapůvodní variantou se setkáváme již ve 13. století, kdy se na konci roku a také k Velikonocům pekl z jemné mouky tzv. Husbrot. O století později již rozeznáváme „hůsce“, „calty“ nebo „hůsce štrajchované“. Rovněž následující epocha přináší poměrně značnou variabilitu jak samotné podoby tohoto pečiva, tak lingvistického vývoje , přičemž obojí nedošlo ustálené podoby ani ve 20. století. Například německé názvosloví bylo v českých a moravských regionech již od 14. století výrazně ovlivněno prvkem migrace obyvatelstva. Setkáváme se tak s názvy hůsce, štrycle, ščedrak, štědrovka, štědrovnice, žemle, ceplík, spleták, pletenice, křehtík, štola, calta (od tohoto termínu je pro zajímavost odvozen název známé pražské ulice Celetná), na Slovensku baba nebo německá pojmenování Weihnachtsstriezel, Weihnachtskuchen či Christabendkuchen. I co do samotné podoby produktu se minulost nevyhnula značné rozdílnosti a v zásadě rozeznáváme pečivo pletené či nepletené, tvarů různě splétaných, podlouhlých, klasovitých, koláčovitých, ale i kulatých a někdy dokonce plněných. Nelze opomenout, že tento druh pečiva zhotovovaného ve sváteční dobu konce roku byl takřka od začátku součástí rituálů a projevů lidové spirituality, které dnes přirozeně vnímáme jako součást lidového kulturního dědictví. Nejčastější bylo prosté obdarování celou či nakrájenou vánočkou. Chase byla dána k dispozici tak, aby se každý, i ten nejposlednější, mohl obsloužit. Někde se kousky či zbytky pečiva dávaly i domácímu zvířectvu s vírou, že pak bude celý další rok zdravé. Jinde se těstem nepatrně potíraly ovocné stromy, aby následující rok hojně plodily. Mělo se rovněž dávat pozor, aby se pečivo nepřipálilo a do rodinného kruhu tak nepřineslo nemoci. V některých rodinách se do těsta vkládala drobná mince a ten, kdo ji ve svém kousku nalezl, nouzi o peníze v novém roce mít neměl. Ale i samotná vánočka byla nositelem jisté symboliky, jak se dovídáme z publikace z roku 1869 „Blahověst“ od Bedřicha Rohlíčka. V ní nás zpravuje o tom, že vánočky představují děťátko v jesličkách, přičemž rozinky evokují jeho očka a spletené copy vánočky představují zavinutý povijan. Na slavnostním stole měla připomínat zrození Spasitele. Manufaktura produkující keramické nádobí pravděpodobně reagovala na tuto symboliku a formu na pečení provedla v realistické podobě miminka zavinutého v povijanu tak, jak vidíme u jedné z forem na fotografii. Jak jsme již na začátku uvedli, v základu rozeznáváme pečivo pletené či nepletené a do jisté míry je tomu tak dodnes. A právě pro zhotovení nepleteného byla nezbytnou pomůckou takováto forma. A nebyl to jediný tvar. Již ke konci 18. století zaznamenáváme rozšíření tvaroslovné variability podobného kuchyňského zboží. Takřka úplná absence odborných informačních zdrojů nám však značně komplikuje plnohodnotné určení místa a doby vzniku tohoto zboží a celou problematiku navíc komplikuje poměrně značná míra meziregionálního, ale i přeshraničního importu. Jedinou cestou z podobné informační nouze je tudíž pro nás komparace s materiálově podobou produkcí. V našem případě například s kamnovými kachly, které jsou zhotoveny stejnou technikou ze stejného materiálu a jsou opatřeny takřka identickými barevnými glazurami. Navíc ovšem bývají často opatřeny datací, a tak námi sledovanou produkci můžeme z většiny zařadit do 19.století, nejstarší exempláře ještě do období vrcholícího baroka 18. století s místopisným zařazením do regionu západních Čech. Jiří Hejda, správce depozitáře HRAD LOKET, o.p.s.

Publikováno: 13. 02. 2024

Zpět na výpis článků