LÁZEŇSKÝ POHÁREK / Příspěvek k mezinárodnímu roku skla.

sklo, dekorace řezbou, Severní Čechy, ¾ 19.st., výška 12 cm

Oblast nejzápadnějšího cípu republiky včetně Loketska, s výjimkou slavné manufaktury Moser v Karlových Varech, která ovšem s vlastní produkcí začala až v samém závěru 19. století, sklárnou v Novém Sedle a již zaniklým provozem v Chodově, není se sklářskou produkcí až tak provázána. Historicky to bylo dáno zřejmě celkovou absencí vhodných podmínek pro tuto specifickou výrobu, pro níž byl nezbytný souběh aspoň relativně snadné dostupnosti primárních sklářských materiálů, odborných pracovních sil a topiva pro ohřev sklářských pecí.

Dalo by se tudíž očekávat, že zastoupení sklářských výrobků v souboru takzvané Loketské sbírky bude jen marginálního charakteru. Ovšem kupodivu tomu tak není a tento materiál je relativně široce a často velmi atraktivně zastoupen finálními produkty z časového rozpětí od přelomu 18.-19. století po první čtvrtinu 20. století.

Než se ale budeme věnovat našemu exponátu měsíce, využijeme příležitosti a řekneme si něco o nejdůležitějších materiálech a technologii. Základem pro výrobu skla je směs roztavených surovin, takzvaný sklářský kmen, jako hlavní složku obsahující sklářské písky s obsahem 60–80 % oxidu křemičitého. Ten se v minulosti získával těžbou z řek, ale i sběrem a následným drcením říčních oblázků či těžbou křemence nebo pískovce. Druhou složkou je soda, odpradávna získávaná spalováním mořských rostlin, která je zhruba v polovině 19. století nahrazena syntetickou sodou z průmyslové produkce. Další nedílnou součástí je potaš neboli také draslo či flus. Vyráběla se z popela spáleného bukového dřeva, který se pak louhoval v kotli s vařící vodou. Toto dřevo se pálilo volně na otevřených ohništích, ale někdy se pálily celé stromy takzvaně nastojato, když se do paty stromu vyhloubil otvor, v němž se rozdělal oheň, který postupně zvnitřku strávil celý kmen. Poslední ze sklářských ingrediencí jsou vápenec získávaný těžbou v lomech a průmyslový oxid draselný. Mimo to se do vsázky (určená dávka sklářského kmene) přidávají recyklované střepy a menší frakce pomocných látek, např. barviva.

Ne všechna skla jsou stejná a rovněž odlišné jsou tavící teploty. Zatímco pro křemenné sklo vznikající tavbou žilného křemene je nutná velmi vysoká teplota až 2 000 stupňů, boritokřemičité si vystačí se 1630 stupni a pro většinu ostatních je nutných ,,pouze“ 1450–1550 °C. Mimo již zmíněných typů skel se nejčastěji dle účelu produkují skla sodnovápenatá vhodná na láhve a ploché sklo, draselnovápenatá (křišťálové sklo) pro výtvarnou a uměleckou tvorbu, draselnoolovnatá – takzvaný olovnatý křišťál vzniklý přidáním 24% nebo 30% podílu oxidu olovnatého, s úspěchem využívaného k tvorbě broušených a leštěných produktů dekorativního charakteru. Boritokřemičité sklo pro laboratorní zařízení a skla speciální náš typologický přehled uzavírají. Jak vidíme na tomto krátkém exkurzu, není to s produkcí tohoto ušlechtilého materiálu tak jednoduché.

Vznik našeho lázeňského pohárku byl však podmíněn souběhem dvou zcela nesourodých druhů lidské činnosti – průmyslu a lázeňství, které se v sousedních Karlových Varech díky přítomnosti léčivých horkých pramenů začalo rozvíjet již od svého založení v polovině 14. století. Roku 1508 v době, kdy se stejně jako Loket nacházely v držení šlechtickým rodem Šliků získávají statut veřejných lázní a již 14 let na to, z pera Václava Pajera zaznamenáváme první lékařský popis léčivých pramenů. Po polovině 16. století se objevují první lázeňské domy a vedle doporučovaných koupelí v horké minerální vodě přichází i léčebná pitná kůra. Úsvit tohoto typu léčby se nevyhne jistým bizarnostem, když je doručováno pití i 70 koflíků minerální vody denně! Nicméně potřeba umožňovat lázeňským hostům dodržování pitného režimu přivede o necelé dvě století později na svět produkci specifických nádobek určených jen k tomuto účelu. Epocha lázeňských pohárků je tu.

Lázeňská pítka pochopitelně primárně sloužila k pití, ovšem svým způsobem akcentovala i jistou míru společenské prezentace a rovněž poskytovala příležitost k pořízení nevšedního suvenýru. To již od prvopočátků jejich produkce vedlo jednak ke snaze po atraktivní dekoraci a v podstatě i k rozdělení na dva typy, a to na užitkové, běžně používané k pití, jež si však zachovali často velmi vysokou úroveň uměleckořemeslného zpracování a na upomínkové – memorabilní, často zhotovené s velmi vysokou úrovní zpracování a sloužící čistě coby vzpomínka na pobyt v některém z lázeňských resortů. Ty dnes tvoří samostatnou sběratelskou kategorii.

Ze skla se začala pítka zhotovovat kolem první poloviny 19. století. Byla většinou kónického, do hran broušeného tvaru s ouškem, o něco později zploštělého tvaru bez dalších úchopů. Používalo se jak čirého, tak barevného skla dekorovaného smalty, rytím či zlacením. Velmi často byla na povrchu pohárků vyryta stupnice označující v gramech množství minerální vody, aby pacient mohl co nejpřesněji provádět pitnou kůru dle pokynů ošetřujícího lékaře.

Náš lázeňský pohárek tuto stupnici postrádá, je zhotoven z čirého skla, mírně kónického tvaru vybroušeného do osmi úzkých faset probíhajících celou délkou kupy. V průčelí je dekorován nápisem SPRUDEL i KARLSBAD nad nímž se nachází řezaná veduta staré litinové kolonády stavebně dokončené v roce 1879. To nám umožňuje datovat výrobu pohárku do závěru 19. století. Vzhledem k tomu, že zhotovování tohoto sortimentu bylo většinou jen vedlejší produkcí skláren, je dnes plnohodnotná identifikace výrobce takřka nemožná. S největší pravděpodobností to bude některá ze sklářských rafinérií v sousedních severních Čechách. Do dnešní doby je však dokladem tradiční a velmi kvalitní sklářské produkce doplněné uměleckým projevem často dokumentující dnes již zaniklá místa, navíc dokládající symbiózu dvou zcela odlišných oborů lidské činnosti. A od nás je malým příspěvkem k Mezinárodnímu roku skla.

J. Hejda, vedoucí depozitáře

Publikováno: 01. 03. 2022

Zpět na výpis článků