Příspěvek k Mezinárodnímu dni rodiny

Soška, porcelán, výška 13 cm, po pol.19.st., Loket

Patnáctý den tohoto měsíce je od roku 1994 celosvětově slaven jako Mezinárodní den rodiny. V českém kalendáři je ještě s dvanácti jinými označen jako „Významný den“. Protože však na tento den nepřipadá pracovní volno jako na státní svátek, zřejmě tak trochu uniká naší pozornosti. Jedním z důvodů vzniku svátku, byla moderními vlivy poněkud zdevalvovaná a rozvolněná hodnota tohoto základního kamene každé lidské společnosti. Tato tendence se do značné míry promítla i do projevu jak ve výtvarném, tak užitém umění. K poklesu zájmu o tvorbu rodinné portrétní tématiky jistě přispěl i vynález fotografie, jež tuto problematiku do značné míry transformuje do podoby dokumentu. Ale to již trochu odbočujeme. Tytam jsou však doby honosných rodinných portrétů 17. až 19. století, jejichž jisté vzedmutí díky zakázkám od bohaté průmyslnické nobility můžeme sledovat až do konce první třetiny 20. století. A to se stále pohybujeme na poli výtvarného umění. Užité umění tuto tématiku reflektuje ještě mnohem sporadičtěji. Pochopitelně nechat si vytvořit například porcelánovou plastiku zobrazující vlastní rodinu je víceméně nereálné, a proto vše co se nám v podobném duchu zachová je obecného charakteru. Co se týká figurální porcelánové produkce, dominujícími tématy jsou tanečnice, akty, folklór, armáda a zvířectvo. Velké oblibě se rovněž těší žánrové scény romantických dostaveníček, kde už se vlastně rodinné tématice nepatrně přibližujeme. Nicméně značná míra výjimečnosti znázornění rodiny jako celku je v porcelánové tvorbě zcela evidentní a přítomnost jediného podobného kusu v Loketské sbírce nám to dokládá. A jak vlastně žila v 19. století rodina z vyšší střední třídy? Klasický model měšťanské rodiny byl poměrně jednoduchý, ovšem do značné míry závisel na její zámožnosti, úrovni vzdělání jednotlivých členů a v notné míře i na velikosti města, v němž rodina žila. Otec zpravidla každé ráno odcházel do zaměstnání případně za obchodem. V poledne přicházel na oběd, krátký odpočinek a opět se vracel za prací. Večer trávil s rodinou či příležitostně v pivnici nebo kavárně ve společnosti většinou stejně stavovsky situovaných přátel. Manželka se starala o děti a chod domácnosti, a to velmi často s pomocí služebné. S tou ráno navštívila tržiště, kde nakoupily potraviny pro přípravu pokrmů. To bylo velmi důležité, protože 19. století neznalo polotovary, vše bylo nutno upravit doma, pro okamžitou spotřebu a mimo jiné i z důvodu omezených možností skladování. Hygiena se příliš nepřeháněla. K lehkému každodennímu opláchnutí sloužila většinou porcelánová umyvadla s konví, umístěná na stojánku nebo mycím stolku. Velké koupání probíhalo obvykle jednou týdně o sobotě či neděli, nejčastěji v neckách, případně v kádi. Jako ručníky se používaly kusy plátna a voda se ohřívala v kuchyni na plotně. Výchova dětí byla vedena s velkou úctou k rodičům, vykaly jim a očekávala se od nich poslušnost. Zejména otec, coby živitel rodiny, pobýval značné autority. Každodenní rytmus života se v podstatě po dlouhá léta příliš neměnil a narušovaly jej pouze události společenského či kulturního charakteru. Návštěvy byly přijímány v parádních pokojích, které nezřídka sloužily pouze tomuto účelu. Velké oblibě se těšily rodinné výlety do přírody spojené s malým občerstvením, často podnikané ve společnosti příbuzných nebo blízkých přátel. K těmto příležitostem, ale jistě nejen k nim, bylo důležité důstojné a reprezentativní ustrojení. Třeba takové, jaké na sobě mají postavy na našem porcelánovém sousoší. Velmi nápadné zlaté zdobení šatů dámy a kabátce pána, včetně výrazné barevnosti jeho kalhot, může být dílem autorské invence, ale stejně tak odkazem na inspiraci dobovou módou spíše jihu Evropy než jejího středu. Sochařsky harmonickou kompozici šťastného manželského páru doplňuje dceruška sedící otci na levé noze, zatímco jeho pravá noha spočívá na nízké podnožce. Inu pro pohodlí vše. Že autor předlohy pro plastiku nepostrádal smysl pro humor nám dokládá jeden drobný, snadno přehlédnutelný detail – znáte to, když nezbedná dítka hlavně v letních měsících neradi nosí jakoukoli pokrývku hlavy? Všimněte si pravé ruky otce přidržující klobouček na hlavě dívenky, zatímco ta si ho vehementně oběma rukama snaží sundat ze svých hustých kaštanových kadeří. Některé zkušenosti zřejmě nepozbývají platnosti napříč časem ani kulturami. A ještě jeden postřeh, všimněme si, že na pohodlném křesílku sedí muž a ne žena. V dnešní době by to bylo považováno, když ne za patriarchální přežitek tak přinejmenším za cosi genderově nekorektní, kdežto v 19. století tak manželka projevovala úctu svému choti, živiteli rodiny a ochránci rodinného krbu. J.Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 03. 02. 2023

Zpět na výpis článků