Marie s malým Ježíškem v náručí

Soška, porcelán, porcelánka Puls (Pfeiffer & Löwenstein) Ostrov nad Ohří, kolem 1925, výška 22,7 cm

Porcelánka v Ostrově nad Ohří (dnes jen Ostrov) je další z těch, která má v letopočtu vzniku na konci číslici tři. A ač věkem daleko mladší než továrny v Březové a Stružné, které jsme letos již zmiňovali, upadla hlavně mezi širokou veřejností v zapomnění. A velmi neprávem. Roku 1873 Ludwig Löwenstwein a Josef Pfeiffer kupují strategicky výhodně položené pozemky v těsné blízkosti železničního nádraží dostavěného dva roky před tím a vzápětí zahajují stavbu provozních budov. Již v následujícím roce svou veřejnou obchodní společnost nechávají zaregistrovat Obchodním soudem v Chebu. Dostatek paliva, vody, kvalitního kaolinu, volných pracovních sil a vynikající podnikatelský záměr byly základním vkladem, který oba partneři dovedli v tomto do té doby ne příliš výrazně industrializovaném koutě Karlovarska skvěle přetavit v obchodní úspěch. Pilířem jejich produkce byl kvalitně zpracovaný a často v secesním duchu pojatý užitkový porcelán. 18. 7. 1901 Ludvig Löwenstein, který pocházel z židovské komunity v nedalekém Hroznětíně, ve věku 71 let umírá. Na jeho místo nastupuje syn Rudolf (1874–1923). Podobně tomu je i v případě Josefa Pfeiffera narozeného 1. 2. 1829. Ten umírá 24. 7. 1912, a i on přenechává své místo synovi Josefu Pfeifferovi mladšímu (1869–1942). Příchod mladých následovníků zakladatelů firmy přináší do podnikání svěží vítr a schopnost ještě více umocnit firemní prosperitu. Díky nim se daří překonat velmi těžké období první světové války a po počátečních problémech se úspěšně etablovat v podmínkách nově vzniklé republiky. V té době již s úspěchem exportují soubory Modern, Merkur, Imperial či Calais. Posledně jmenovaný se pro svůj jednoduchý moderní tvar a škálu dekorů těšil velké oblibě a dodnes se s ním lze setkat v obchodech s uměleckými předměty. S úspěchem zvládají i výrobu žáruvzdorného (varného) porcelánu v podobě více jak šedesátidílného souboru Diamant. Za mnoha komerčními úspěchy stála sázka na spolupráci s tehdejšími ikonami vídeňského uměleckého sdružení Wiener Werkstäte, pány Josefem Hofmannem, Josefem Margoldem a Michaelem Powolnym. Inu, když se s někým spojit, tak jen s těmi nejlepšími. Pro nás není bez zajímavosti, že řadu jmenovaných vynikajících spolupracovníků doplňuje i krásenský Willibald Russ. Spolupráce se špičkovými modeléry a tvorba v tehdy moderním stylu Art Deco nesou své výsledky. Rozšiřuje se produkce mimořádně kvalitního figurálního dekorativního porcelánu světové úrovně a firma se ocitá na konjukturálním vrcholu své výroby. Ocenění na mezinárodních výstavách v Rio de Janeiru 1923 a Paříži roku 1925 a 1937 jsou toho jsou jasným dokladem. V tu dobu ovšem ještě nikdo netušil, jak strmý bude následovat pád zapříčiněný děsivými událostmi druhé světové války. Luise Löwensteinové, dědičce podílu na firmě po jejím manželu Rudolfovi, je z důvodu židovské národnosti roku 1939 její majetek arizován a podíl v porcelánce je přinucena za nevýhodných podmínek odprodat Josefu Pfeifferovi. Po internaci v Terezíně je 7. 3. 1944 se svým mladším synem Bedřichem a celým transportem českých židů zavražděna v koncentračním táboře Osvětim. Dva roky před tím umírá Josef Pfeiffer mladší, ale to již porcelánka produkuje pouze užitkový porcelán pro armádu a lazarety. Po válce je továrna znárodněna a v redukované míře se vrací k výrobě původního sortimentu užitkového porcelánu. Na krátkou dobu se dokonce zástupcem ředitele stává starší syn Rudolfa a Luise Löwensteinových (rovněž Rudolf), kterému se před nacisty podařilo uprchnout do Anglie, odkud se po válce na krátkou dobu vrátil. Celkově levicová orientace společnosti je pro něj zřejmě jasným důvodem poválečné Československo opustit definitivně. Odjíždí do Kanady, kde zakládá rodinu a natrvalo se zde usazuje. Umírá v roce 1984. Poslední výrobní zakázka porcelánky je datována prosincem roku 1947. V násle­dujícím roce je továrna uzavřena. Výrobní technologie je přestěhována do závodu Concordia Lesov a opuštěný areál se stává odloučeným pracovištěm uranového průmyslu Jáchymov, který zde provozoval kovovýrobu. V sedmdesátých letech přibyde provoz, kterému místní neřeknou jinak než „thérák“. Ze starého papíru a mimo jiné i tiskovin zabavených celním úřadem se v prostorech vyrábí dehtový papír. Dnes areál vlastní firma ZMA, která se zabývá kovovýrobou. Původní výrobní hala porcelánky, i když se značnými úpravami, stojí dodnes. Produkce porcelánky Ostrov v dobách socialismu takřka upadla v zapomnění a dnes je po desetiletích v podstatě znovuobjevována. Ve velké míře se to týká i porcelánové plastiky, kterou představujeme. Soška, a pravděpodobně i další, je výsledkem již zmiňované spolupráce Willyho Russe s touto manufakturou. Russ se zde opět chopil své oblíbené sakrální tematiky, ale téma Madony s Ježíšem pojal výrazně odlišným způsobem. Místo tradiční statické polopostavy matky držící dítě navrhnul rozpohybovanou celkovou postavu kráčející Marie držící malého Ježíše. Ve větru vlající plášť a Madončiny vlasy ještě více umocňují dojem pohybu. Celá kompozice je umístěna na vypouklé sféře evokující zemskou polokouli. To vše s jemným akcentem stylu Art Deco. Neznáme obchodní název této drobné plastiky, ale mohlo by se jednat o „Útěk do Egypta“. Je v ní znázorněno poněkud volně pojaté zpracování známého novozákonního příběhu, kdy Josef a Marie prchají z Betléma do Egypta ve snaze zachránit novorozeného Ježíše před výnosem Judského krále Heroda. Ten nařizoval zabít všechny novorozené chlapce. Dílo je značeno podglazurní značkou Puls (Pfeiffer und Löwenstein Schlackenwrth) a vtlačeným monogramem WRS (Willy Russ Schönfeld). Je vlastně s podivem, že se v souboru Loketské sbírky zachovalo. V roce 1982 byla totiž všechna díla z ateliéru Willyho Russe vyrobená do roku 1946 z naší sbírky zkonfiskovaná a nepochopitelně a neoprávněně hospodářskou smlouvou převedena do majetku chebského muzea. Tato drobná soška však tehdejším „odborníkům“ státní památkové péče zřejmě unikla pozornosti. Doposud nebyla nikdy představena veřejnosti, není známo, že by byla zastoupena v jiných veřejných sbírkách a nezmiňuje ji ani známá Russovo monografie autora Zbyňka Černého.
Jiří Hejda, správce depozitáře hradu Loket

Publikováno: 13. 02. 2024

Zpět na výpis článků